Chci předem podotknout, že nemám principiálně nic proti prvkům přímé demokracie a posilování samosprávy. Je to jistě legitimní způsob rozhodování, který má v některých státech dlouhou tradici. K ní ovšem přistupují i uvědomělí a základních právních principů dbalí občané, což v našich podmínkách rozhodně není zaručeno.
Problémy se zakotvením samosprávy do veřejné správy jako takové pozorujeme už dnes. Hlavní problém paradoxně není ve vysoké politice či politicích, ale v nás samotných. Svým hlasováním přidáváme „vejce“ do těžko proniknutelné betonové hradby obklopující politický prostor. Situaci komplikuje neexistence principu politické odpovědnosti na úrovni samospráv. Konání jednotlivých postaviček komunální politiky je totiž velmi těžko kontrolovatelné a je téměř nemožné z něj vyvozovat přímé důsledky. Volání po větší autonomii samospráv a přímého rozhodování občanů pomíjí jednu zásadní okolnost – v našich politických podmínkách, zdá se, volí lidé především podle stranické příslušnosti jednotlivých kandidátů. Nedopustím se snad přílišného paušalizování, když podotknu, že tento problém je charakteristický především pro kraje a velká města, kde kontakt mezi voliči a jejich zastupiteli je řádově méně proveditelný a představitelný, než v malých obcích. Z toho ovšem plynou neblahé důsledky. Do čela magistrátů, krajů a obvodů velkých měst se dostávají panoptikální figury z velké politiky, buď na základě svého mesiášského komplexu a bezskrupulózního kariérismu rathovského typu, nebo mafiánskými a kmotrovskými strukturami podporované postavy typu jančíkovského. Mezi ně se vetřou politici z různých důvodů nepoužitelní na centrální úrovni, buď z důvodu skutečně provokativní osobní politické historie, jako jsou hejtmani typu Jaroslava Palase nebo Milady Emmerové, nebo z důvodů vnitrostranických, což je případ například Michala Haška. Kardinální problém je ve faktické nedotknutelnosti těchto politiků. Voliči těžko ovlivní personální zastoupení v zastupitelstvu, i když se velmi jasně vyjádří preferenčními hlasy, jako tomu bylo právě na Praze 5 v případě Milana Jančíka. Tito lidé pak velmi účinně dokážou vyvíjet tlak na úroveň centrální, neboť svým vlivem v jednotlivých stranických buňkách mohou ovlivňovat dokonce i samotné vedení svých partají (to je typicky fenomén mediálně probíraných kmotrů). Volič pak svým hlasováním tento stav utvrzuje zejména tím, že v komunálních volbách převáží stranická příslušnost jednotlivých kandidátů nad jejich osobními kvalitami – jinak řečeno, lidé na Praze 5 volili ODS ze svého pravicového přesvědčení, i když se (byť marně) snažili odstavit Milana Jančíka od politické moci.
Vyjdeme-li z těchto předpokladů, nezbývá než konstatovat, že větší míra decentralizace správy v České republice by velmi pravděpodobně vedla minimálně na úrovni krajů a velkých měst k posilování postavení regionálních kmotrů a gubernátorů, kteří jsou navíc na svých úrovních schopni uzavírat koalice s programově naprosto neslučitelnými partnery. Tím by se posílila i role těchto regionálních panovníků na politiku centrální, která už nyní má velké problémy s kočírováním svých enfant terrible. Posílení jejich vlivu by vedlo k větší motivaci sbírat hlasy ve svých obvodech stále populističtějšími programy, takže bychom se možná dočkali nových projevů moravského nacionalismu, ovlivňováni principů rozpočtového určení daní a v nadsázce řečeno i toho v perexu zmiňovaného trestu smrti či hlasování sousedních obcí o osudu Horního Jiřetína. Zdá se mi, že v konstrukci samosprávy je jeden velký problém, který, při vší úctě k ústavním principům zaručujícím právo na územní samosprávu, nepočítá se situací, kdy se komunální volby stávají menší arénou pro souboj parlamentních idejí, místo aby byly mechanismem, jakým obec ze svého středu vybírá lidi nejlépe schopné spravovat lokální agendu.