Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance letošního jara nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že znovu promícháme již zdánlivě rozdané karty – a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme jejich „znovuzvolením“, odepřeme jim tím důvod ke vlastní změně a k skutečné obrodě.
Přejeme-li si změnu v jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich zítřejší volební neúspěch.

Možná jsme se někdy ptali svých či cizích rodičů a prarodičů: „Proč jste s tím tehdy něco neudělali?“

Připravujeme si my dnes odpověď pro naše děti?

Nemusíte můj názor podporovat.

Můžete to jen říci dál.

Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.

Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.

Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se znovu budeme bát zahodit náš hlas podporou stran malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.

Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.

Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu – nikoli hrdosti – zdůvodňovali menším zlem.

Není snad právě takový – vynucený hlas z rozumu – ten “zahozený“?

Jakou cenu má vůbec náš volební hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Ti přihlouplejší z nás se ještě rozčilují nad stotisícovými platy manažerů, ale miliardové kauzy jim unikají.

Svou lenost a zbabělost pak omlouváme pseudofilozofií, že „jsou stejně všichni stejní“ případně „tihle budou ještě horší“.

Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných ale už dnes platíme velmi vysokou cenu.

Všudypřítomná korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i za cenu obrovského deficitu.

Ukrajuje šance našich dětí, na jejichž budoucnosti ve svém soukromí tak usilovně pracujeme.
Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat.

Je však staletími prověřenou (a nepopulární) pravdou, že CHCE-LI ČLOVĚK NĚCO ZMĚNIT, NEMŮŽE ZAČÍT JINDE, NEŽ SÁM U SEBE, i kdyby do toho měl jít sám.

Čekat, až něco udělají ostatní, je to nejhorší řešení. Či spíše to není žádné řešení, ale jen zhoršování už tak špatné situace.

Nadáváme na zdražování, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Nejsme ochotni omezit momentální „spotřebu“ – a tak raději zaplatíme přemrštěnou cenu.

Necháváme se – nejen státem – bez odporu „stříhat“ jak ovce.

Jsme líní se informovat a vytvářet si svůj názor. Natož ho prosazovat či dokonce bránit.

Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.

Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.

Za těch uplynulých skoro 21 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů i blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.

Budování soukromého úspěchu jsme ale – bohužel – vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud „věcí veřejných“ do chtivých a chamtivých rukou.

V čem spočívá rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy?

Nedemokratický systém je takový, kde řadoví občané mají strach z mocných a ze své vlády.

Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu, respekt a strach z řadových občanů – voličů.

Ale my jsme si svobodně zvolili – jako obvykle – vlastní „třetí“ cestu:

Dnes žijeme v systému, kde vláda a mocní mají z občanů – voličů jenom jednu velkou srandu.