Reklama
 
Blog | Kryštof Zrcek

Voličské krédo

Volby se blíží, strany šlapou na plyn ve svých kampaních a ulice ze zaplavují billboardy, plakáty a letáčky všeho druhu. Jednoho to vede k úvaze, jak efektivně vynaložené peníze to jsou. A inspirativní je i otázka, podle čeho se nakonec u voleb rozhodujeme. Protože se snažím hloupě nepaušalizovat, zamyslel jsem se nad svým vlastním rozhodováním a dospěl tak k několika závěrům.

Billboardy a pouliční poutače všeho druhu mají neuvěřitelně inflační povahu. Jakmile si člověk otiskne do paměti grafickou podobu billboardů jednotlivých stran, možná si jich všimne, ale sdělení na nich už nečte, případně je sice přečte, ale nevnímá.

S agitačními letáky doručovanými poštou nakládám podobně jako s nevyžádanými katalogy obchodních center nebo nevyžádanými emaily.

Ačkoliv se o politiku intenzivně zajímám již několik volebních období, volební programy podrobně nečtu. Stačí několikabodové shrnutí, které považuji spíše za pohádku na dobrou noc, neboť zvláště u malých stran může člověk 80 % slibů vyškrtnout rovnou, dostanou-li se vůbec do koaliční vlády.

Reklama

Televizní duely? V posledních letech spíše nudné, zásadní sdělení nepadají, hádky jsou občas vtipné, občas nevkusné, ale především o tématech, která jsou lety „prohádána“ k dokonalosti. Dlouhodobý pozorovatel politické scény dokáže často předpovědět průběh debaty na několik minut dopředu.

Tiskové konference stran jsou zrůdností samy o sobě. ČT 24 považuji za seriózní médium, ale dávat téměř každý den volný prostor ve vysílání představitelům stran, aby se do kamer „vykecali“ bez oponenta, bez moderátora, zadarmo, mi nepřipadá jako cesta k utváření kritického myšlení voličů.

 

Když pak stojím nad volební urnou, dojdu pokaždé ke stejnému závěru. Volím v určité kontinuitě se svými předchozími volbami. Jsem konzervativní, a snad je v tom i trocha vnitřní pýchy, nepostavit novou volbou svůj čtyři roky starý názor úplně na hlavu. Politickou stranu si vybírám zcela pragmaticky ze stran parlamentních nebo těsně kolem 5 % hranice. Nevidím důvod ve vyhození hlasu z okna. Prohlédnu si prvních několik jmen kandidátky, přeci jen se nemůžu zbavit odpovědnosti za konkrétní obličeje. Případně zakroužkuji preferenční hlasy.

 

Hotovo, vhozeno, za čtvrt hodiny je člověk zpátky doma. A vždycky si znovu říkám, jaký má vlastně nakonec pro toto rozhodování význam, že si dokážu vybavit většinu ministrů několika posledních vlád, že bych dal dohromady jména možná i více než padesáti poslanců, že si na webu pouštím i přenosy z jednání sněmovny či senátu, sleduji všechny možné programové sjezdy, ideové konference, vyjádření toho k tomu a onoho k tamtomu.

 

Nakonec se rozhodnu stejně či podobně jako vždy. A zůstává ve mě zajímavá zkušenost, že v den voleb se veškeré fundované politologické teorie, ideologické postoje, detailní analýzy pnutí v jednotlivých stranách, donekonečna přepočítávané volební preference a další nezbytní průvodci předvolebního času, scvrknou do jednoho lístku nejistě vhozeného do urny, s jedním či oběma očima přimhouřenýma jen natolik, abych při tom výkonu volebního práva nezakopl o státní vlajku.