Zatím jsme byli zvyklí, že neexistence, pokles, úpadek či destrukce „politické kultury“ byly spojovány s vulgaritou politiků, jejich nelegálním až mafiánským pozadím, nepotismem a řadou dalších zlořádů demokratické republiky. Málokdo se snažil vymezit, co by se konkrétně mělo ve společenských procesech měnit, aby se „politická kultura“ zlepšovala. Kromě akademické obce ovšem, ta však má na reálný politický život asi tolik vlivu, jako jedno pádlo na hladinu rybníka.
O to překvapivější je nadšení médií z výsledků voleb a povolebních politických eskapád jednotlivých stran. Nechci je vyvracet. Chci je jen poněkud mírnit.
1, Úspěch středo-pravicové vlády
Bez ohledu na svou politickou orientaci velmi těžko mohu prohlásit, že samo vítězství jedné (pravo-středové) ideologie nad jinou (levicovou) je příznakem úrovně společnosti nebo politické kultury. Znamená to menší vůli společnosti k solidaritě, větší vůli k šetření a snahy o lepší hospodaření státu. Pochybuji ale, že tento fakt je politicky kulturnější než vůle více peněz dávat potřebným, programům rodinné politiky nebo třeba zajištění skutečně bezplatného zdravotnictví. Je to zkrátka politický názor, žádný z nich není objektivně jediný správný nebo špatný, a už vůbec bych tento fakt nespojoval s „politickou kulturou.“
2, Odchod „dinosaurů“
Odchod lídrů stran je mediálně velmi vděčná událost. Topolánek byl však odejit z důvodů mocenských, nikoliv politicky kulturních. Jeho výroky byly nafouknutou bublinou. Jiří Paroubek byl obětním beránkem za volby ani vyhrané, ani prohrané. Cyril Svoboda KDU-ČSL nepřekvapivě pohřbil. Ondřej Liška také. Celá řada vykroužkovaných „osobností“ s polomafiánským pozadím nesla tento fakt nuceného odchodu úkorně.
Asi bychom si měli přestat plést situaci, kdy někdo opustí politickou funkci, protože ztratil mandát ve volbách nebo prostě odejít musel, jelikož jeho pozice již byla zcela neudržitelná, se situací, kdy politik odchází ANIŽ by musel. U našich sousedů lze uvést příklady německého prezidenta Horsta Köhlera a v minulém roce slovenské političky Ivety Radičové. O tom v našich podmínkách ale nemůže být řeč.
3, Příchod „nových tváří“
Nikdy jsem nechápal, proč by mělo být ukazatelem politické kultury, kolik nových osobností se v rámci politického cyklu vymění. Případně o kolik mladší osobnosti do politiky přijdou. Zájmem celé společnosti přeci je, aby byla vykonávána veřejná správa co nejlépe, tedy těmi nejkvalitnějšími z možných kandidátů. Kdyby se personální obsazení úřadů a ministerstev střídalo stejně jako politická reprezentace, nevyberou se daně a nerozdají důchody. Řídit ministerstvo je úkol srovnatelný s řízením velké firmy, když už demokracie nepředpokládá podmínky odborné kvalifikace pro jakoukoliv funkci, jsem sám za sebe klidnější, pokud na ministerském postu sedí někdo s již alespoň elementární zkušeností. Ani z tohoto pohledu nemám pocit, že by velká voda v podobě Radka Johna a jeho girls znamenala do budoucna pro celkovou „politickou kulturu“ v zemi nějakou zvláštní naději.
4, Obrodné procesy politických stran
ODS se zjevně snaží. ČSSD méně, nebo lépe řečeno pomaleji a možná méně viditelně. KDU-ČSL a SZ si doposud lízají rány. Ale opět připomínám základní premisu – strany byly k těmto krokům dotlačeny volebním výsledkem, tak podle mého názoru vypadá racionální reakce na neúspěch. Projevem „politické kultury“ by bylo, kdyby takovéto procesy probíhaly ve stranách a, průběžně b, nevynuceně a c, automaticky. Zatím to připomíná zloděje, který byl chycen s rukou strčenou do kasy. A teď za hlasitého řevu tu přistiženou ruku před zraky veřejnosti tupou pilkou pižlá. Co je na tom kulturního, nevím.
Suma sumárum. Česká politická zahrádka se jednorázově otřásla. Opadaly nejshnilejší švestky, dva ztrouchnivělé a rozeklané stromy se poroučely k zemi, na jejich místě vyrostly z jednoho z nich nový strom ze starého dřeva a jakési na pohled krásné, zatím však úplně neprůhledné býlí. Že by se ale nastavily nějaké nové hodnoty chování? Vždyť ani jedna z oněch změn nebyla nevynucená! To, čeho jsme svědky, je naprosto očekávatelná reakce na volební výsledek, který jediný byl na celých volbách překvapivý. Jsem naprosto přesvědčen, že kdyby volební výsledek dopadl jak předpovídáno, polovina z těchto změn by se neudála. Pokud se tedy politická kultura přeci jen začala formovat, pak nikoliv na půdě parlamentu ale v uvažování voličů. Otázka je, zda se nejednalo jen o ojedinělý hysterický záchvat voličů a zda je možné, aby byl v rámci zastupitelské demokracie vůbec nějaký trvalejší tlak veřejnosti na chování politiků představitelný. Necháme se překvapit.