Reklama
 
Blog | Kryštof Zrcek

Paroubkovo švejkování

Příspěvek Jiřího Paroubka na mezinárodní konferenci „EU, USA a krize globálního vládnutí“ vznáší řadu otázek. „Jak říká české přísloví, když dva dělají totéž, není to totéž,“ pravil Jiří Paroubek na adresu koncepce zahraniční politiky českých vlád od vzniku samostatného státu.

Jiří Paroubek zjevně nemá příliš ujasněný postoj k zahraniční politice České republiky, jinak by se nemohl dopouštět tak zjevně rozporných postojů a výroků. Mottem jeho zahraniční politiky totiž zůstává vnitrostátní boj a vymezování se vůči ODS, či spíše kopírování převládajících nálad ve veřejnosti, jak se nezpochybnitelně ukázalo v případě amerického radaru.

Celá zahraniční politika ČSSD se prostě zdá být naprosto bezkoncepční. Vymezuje se vůči prezidentu Havlovi, Alexandru Vondrovi, ODS a ostatním pravicovým stranám v otázce radaru, ale i v poslední době vůči ministru Bartákovi v otázce posílení českého kontingentu v Afghánistánu. ČSSD neustále zdůrazňuje roli Evropské unie, roli České republiky v ní, vztahu EU – USA, to jí však nebránilo uprostřed českého předsednictví svrhnout českou vládu, a tak poškodit oboje – jak roli ČR v EU, tak EU jako celek, protože pochopitelně destabilizace vedení Unie ji jako celek musí nutně oslabit.

Argumentace, že „90 % členů místních organizací ČSSD si přeje odchod českých vojáků z Afghanistánu“ snad nestojí ani za komentář. Stejně by se dalo argumentovat, že pravděpodobně velké procento členů jakýchkoliv organizací jakýchkoliv jiných stran by si přálo neplatit daně, dostávat jídlo zdarma a možná obnovit trest smrti. Takto prostě nejde k zahraniční politice přistupovat, diplomacie je vysoce elitní a profesionální oblast politických vztahů, která by neměla být příliš ovlivňována ani změnou vlády, natož vnitrostranickými referendy. Ano, řada zahraničněpolitických otázek je předmětem hlasování ve Sněmovně, neboť je k jejich provedení potřeba právních předpisů. Ale přesto se zdálo být jakýmsi konsenzem v uplynulých letech, že alespoň v těch zásadních otázkách mezinárodních vztahů se postupovalo podle přijatých závazků, v souladu s diplomatickou linií a v zájmu určité kontinuity. Tato situace se za působení ČSSD v opozici radikálně změnila. Zahraniční politika se stala nejasnou, nepřesvědčivou, diletantskou. Vláda neví, pro co ve Sněmovně podporu získá a pro co nikoliv, a to často do poslední chvíle.

Reklama

Možná je problém i v personálním obsazení stínového ministra zahraničí ČSSD, Lubomír Zaorálek je schopen mluvit hodiny a hodiny na libovolné téma, ale obyčejně si protiřečí hned ve druhé větě a trpí zvláštní vlastností jakéhosi „sebevytáčení“, takže ačkoliv přednáší monolog a nikdo mu v tom, co říká, neodporuje, po několika minutách jeho intonace i slovník sklouzává do nesnesitelně agitačního až urválkovského stylu, z kterého se obsah pomalu ale jistě vytrácí úplně.

Česká republika potřebuje levicovou stranu, potřebuje i levicovou politiku, včetně té zahraniční. Ať je ale poté ve volbách jasné, pro jakou koncepci zahraniční politiky volič vlastně hlasuje. Z přístupu ČSSD získávám pocit, že v naprosté většině případů vlastně principiálně něco podporují, ale záhy snesou tolik argumentů, proč to nejde provést právě tak, jak bylo navrženo, že to nelze vůbec. Ovšem zatím postrádám alespoň trochu konstruktivní přístup vůči vládě anebo jasné vymezení se proti ní z opoziční pozice. Tedy – neposílejme vojáky na mise, stáhněme i ty v současnosti nasazené, protože podle našeho názoru tato akce nemá smysl a necítíme závazek vůči aliančním partnerům. Ale na jednu stranu se zaštiťovat hodnotami euroatlantické civilizace, Evropskou unií, transatlantickou vazbou a podobnými velkými slovy, ale v konkrétním případě znemožnit nasazení dalších vojáků, to mi připadá přinejmenším pokrytecké.

A poslední úvaha – čeští vojáci, o jejichž vyslání bylo požádáno, jsou na území ČR nevyužití a nevyužitelní. Není tedy spíše plýtváním veřejnými prostředky výcvik a materiální zabezpečení armády, která pak sedí v kasárnách na našem území? Pokud máme profesionalizovanou a elitní armádu, s níž se v souladu s aliančními závazky počítá do zahraničních misí, je její vycvičení a udržování už utopeným nákladem. Říkat, že nevysláním těchto požadovaných sil stát ušetří, je tak podle mého názoru velmi relativní.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama