V čem tkví hlavní problémy. Minimálně v případech útoku v Bedřišce a situace v ČD a ministerstvu dopravy vstupuje do hry alternativa, že některé na první pohled odsouzeníhodné výroky nemusí, ale mohou být pravdivé. Tedy že skutečně existuje nežádoucí propojení mezi některými manažery v dopravě, ať už z jakéhokoliv důvodu, nebo že si rodina v Bedřišce skutečně útok sama na sebe předem připravila, aby získala legitimnější postoj při vyjednávání se společností.
V těchto případech může politická korektnost sehrát medvědí službu. Nejhorší, co se směrem k veřejnosti může stát, je, že se některá naprosto prvoplánová, xenofobní, odsuzující, stereotypní odpověď ukáže být později pravdivou. Vítězem v diskusi pak bohužel jsou ti, kteří nepřipouštěli od počátku jinou alternativu. Člověk politicky korektní se totiž zpočátku zdráhá soudit, čeká na informace, nechce sklouzávat ke stereotypům, a ukáže-li se později, že se skutečně stalo něco nekalého, přijme tuto informaci jako prokázanou na úkor jiných eventualit. Oproti tomu klasický xenofob si potvrzuje svůj světonázor, protože nedošel ke konečné odpovědi na jeden konkrétní problém z mnoha možných, ale potvrzuje si sám pro sebe, že měl od začátku pravdu, že věděl, jak to je, a zůstane o to schematičtější i v dalším podobném případě. Každá taková událost je podle mého názoru schopna zbořit léta snahy o urovnání poměrů mezi etniky, náboženskými skupinami nebo i lidmi různé sexuální orientace. Je až nevěřitelné, jakou míru homofobie Duškovy výroky byly schopny ve společnosti vyvolat – od spikleneckého pomrkávání, že „na tom něco bude“, až po zcela primitivní nadávky.
Oproti tomu role Mirka Topolánka je více než sporná a zdá se být obrácenou mincí téhož problému. Snažil jsem se dopátrat tvrzení, s nimiž novináři přišli. Je vcelku jedno, jestli Topolánek o tom, že je nahráván, věděl či nikoliv, jakýkoliv mikrofon prostě politik musí považovat za zapnutý, o tom se přesvědčil už před více než 30 lety Sir Humphrey Appleby. Z Topolánkových výroků sálá obyčejná česká hloupost a omezenost, nicméně možná ani ne té nejhorší úrovně. Je důsledkem marxisticko-leninské, materialistické ideologie, která ale u nás zejména ve starších generacích ať už vědomě nebo podvědomě ovládá myšlení nemalé části populace. Topolánkova slova spíše ukazují na to, že o náboženství nemá ani páru, že snad o víře přemýšlel někde u táboráku (a i tím myslím předstihl řadu svých vrstevníků), ale dospěl k postojům žáka základní školy. Problematická se tu ukázala být spíše média, a to ze dvou důvodů. Prvním je způsob publikace. Rozhovory na takto ožehavá témata prostě není možné tisknout, jak je redaktor zachytí při neformálním rozhovoru. I studovaný teolog si v dnešní době musí dát pozor na formulaci každé věty (kauzu s citací použitou Benediktem XVI. máme ještě v živé paměti). Míra bulváru, s kterým byly pak formulovány titulky k tomuto rozhovoru už je zarážející – i kdyby si Topolánek dával pozor na to, co říká, novináři jsou schopni mediální zkratkou vložit do úst člověku, co (by) nikdy neřekl. A já vznáším otázku – čeho se dosáhlo publikací (a nepřesným otitulkováním) tohoto neautorizovaného rozhovoru off record? Dozvěděli jsme se, že expremiér je buran nevzdělaný v řadě věcí. Ale ze strany médií mi nepřipadá tlak na jeho odstoupení z důvodů politické korektnosti ani trochu spravedlivý, navíc ve srovnání s Duškem. Ten dostal v následujících dnech neuvěřitelné množství prostoru, který z nepochopitelných důvodů využil jen k tomu, aby na svůj politický hrob přihazoval po hrstech další hlínu. Kdyby ale měl tento rozhovor úrovně 4. cenové kategorie vést k pádu politika, neměl bych pocit dobře fungující společnosti.