Vnímavý člověk se pak určité termíny skoro bojí použít, aby se jimi nediskreditoval před ostatními. Tuto společensky explozivní zátěž nese už počátek novodobého Československa, tedy „Sametová revoluce.“ Původně široce akceptovaný termín se postupem času stal především z úst komunistů největším zločinem pod sluncem. Z Havlova výroku o pravdě a lásce se vytvořila politická skupina „pravdoláskařů“, z pravicově klausovského pohledu jakýsi spolek zfetovaných idealistů ve vytahaných svetrech. Stejně tak zvláštně pejorativní a vysmívaný podtext získala u některých skupin obyvatelstva „lidská práva.“ K nim mají blízko „multi-kulti.“ Koho by napadlo, že označení spíše filosoficko-sociologického směru se ve zkratce bude používat jako nadávka. Čekám, kdy se objeví nadávka „feno-meno“ nebo „neo-gestalt.“ Od vystoupení Kateřiny Jacques u Jana Krause začala vlastním životem žít „biomasa.“ Normální člověk už toto slovo bez začervenání se a upření pohledu do podlahy neřekne.
Se slovy jako „kapitalismus“, „privatizace“ či „neviditelná ruka trhu“ se musí na naší politické scéně také velmi opatrně. Význam osciluje od výsměšku přes lehce ironické zabarvení až po nezpochybnitelnou mantru a osobní vyznání. „Tunelování“ bylo populární v 90. letech, dnes už ale zdá se lidi spíše popouzí, vracíme se ad fontes a mluvíme o „kradení.“ Ačkoliv dal tento termín zrodit půvabným odvozeninám jako „tuneldědek“, „tunelánek“ a podobně.
O vývoj významu slova „reforma“ se v posledních letech zasloužila především levice. ČSSD začala důsledně, v každé zmínce, v každém rozhovoru vkládat před činnost pravicové vlády přívlastek „takzvaná.“ Vše, co se udělalo, byla tedy „takzvaná reforma“, což už se blíží „privatizaci“ a „tunelování.“ „Regulační poplatky“ se v ústech levice proměnily v nástroj ďáblův, jímž budeme všichni „zregulováni“, tedy okradeni a ponecháni napospas smrti.
Volba prezidenta byla naopak eufemisticky „nedůstojná.“ Ať šlo o úroveň debat, zákulisní pletichy, samotný chaotický průběh hlasování, více či méně tragické procesní pře. Jedním slovem: „nedůstojné.“
V této mé zálibě jsem byl jako zlatou stuhou opentleným dárečkem obdarován „obyčejnými lidmi“, kterými se ČSSD letos ohání na všechny strany. „Obyčejný člověk“ se tak stal neobyčejným. Je jím zjevně pošlapaný, vnitřně spravedlivě rozhořčený „občan“, který „toho už má dost“, jak na něj pravice kašle.
Ani akademické tituly se nevyhnuly svému vývoji. Urputné oslovování Marka Šnajdra Davidem Rathem zákeřným „pane bakaláři“ dosáhlo takového stupně opovržení, že všichni čeští bakaláři museli druhý den snad chodit kanály.
Ani instituce neunikly. „Brusel“ býval kdysi poetickým belgickým městem. Dnes je to jáma lvová, která s nově oživlým „Wall Streetem“ krade peníze od „obyčejných lidí.“
„Kníže“ či „knížepán“ byl po desetiletí už jen pohádkovou rumcajsovskou postavou. Z úst Jany Bobošíkové je to dnes pomalu horší urážka, než sprostá nadávka nejtěžšího kalibru.
Občas stačí naťuknout slovo z obecného jazyka, které připojíme k aktérům různých kauz. „Grossův křišťál“ popř. „Grossův byt.“ Někdy by tato spojení mohla sloužit jako reklamní poutače – „Kalouskovy padáky“, „Krausovo kakao“, „Svobodova charita.“ Jindy už se dostáváme až k téměř nerozluštitelným pojmům jako „Dolejšův slib.“ „Jančení“ po zkušenostech z Prahy 5 už nebude jako dřív. „Bručet (nebo bučet, o tom jsou stále spory)“ už bude navždy Ivan Langer, i kdyby se všichni medvědi a všechny krávy světa spojili.
Co z toho všeho vzejde, ví snad jen pánbůh.
Osobně mám trochu strach z toho, aby „lid“ (nebo „obyčejní lidé“, nevím, která skupina je početnější) neuslyšel na sliby „klidu na práci“ a „po práci legraci.“ Znepokojivě velká část národa už totiž začala prolamovat i význam slov jako „politický vězeň“ (= fešáckej pokoj, Havlův mercedes, potížisti..), „totalita“ (= malá kriminalita, jistota, nekradlo se..), „komunismus“ (vlastně dobrá myšlenka, která se akorát zvrtla). Z těchto významových posunů je mi úzko.